Příběh o člověku

  Dlouho dobu nepršelo,člověk měl žížeň a netrpělivě očekával mraky přnášející dobrou zvěst.Konečně.Rozevřel dlaně,nabíral plné hrsti vody a hasil oheň v krku.Chladivé kapky deště smývaly prach z paží a oživovaly ho i jeho okolí.Oddával se tomuto jevu a sledoval potůčky stékající po loktech k zemi.Tu slyšel děkovat rostlinu.Jedna krůpěj ovlažila vyschlé kořeny a rostila začala růst do krásy.Není tomu dávno,kdy byla zdánlivě vyschlým semenem a již brzy budou její plody potěšením nejen oku,ale i jazyku,řekl si člověk.

Druhý den stanul pod vysokými horami,mohutné skály ho obklopovaly ze všech stran.Byl ohromen jejich majestátností,krásou a sílou.Mlčenlivé,trpělivé,přetrvávající století a vedle nich stál on,malá tečka,nepatrný mravenec.Vzpomněl si na bouři v horách…Příroda umí být neodolatelně čarokrásná i obávaně nemilosrdná… Přes různá dramata sama sebe nikdy nezničí.

Den plyne za dnem,střída se s nocí.Podle této pravidelnosti perfektně určím běžící čas.A opět někdo v noci na nebi rozsvítil tlumené lucerny,které mi tolikrát ukázaly cestu a já nezabloudil. Přeci jedna z nich je vždy na sever.

Zastavil se a jen stěží zahlédl chameleona,který se dokonale barevně přizpůsobil okolí…Byla to snad sama světluška,co si sestrojila lampu na zadečku?Proč jed je ochranou pro hada a bodliny pro ježka?Proč je člověk při svém stvoření pouhou krůpějí zázračné tekutiny?Kdo namíchal chemické přísady budoucích tvarů a genetických dispozic do jediné kapky a určil vhodnou dobu vzniku?

Snítko prachu zasáhlo mé oko.Mozek předal povel ruce a ta se snažila odstranit nežádoucí předmět,oko bylo moudré,začalo slzet a vyplavilo nečistotu ven.A to vše bez námahy přemýšlení.Nestačil se divit dokonalosti těla a jeho funkcí.Také ho fascinovala propojenost každé složky v přírodě.Viděl,že i on sám je nedílnou součástí této jednoty.

Vždy choval respekt a obdiv k člověku,který měl znalost na základě které vykonal dobré…… Ale svět je v detailu dokonalý nad rámec jeho chápání.Začal pátrat po tom,který ho stvořil a určuje pravidla.Ten je dozajista hoden respektu nejvyššího.Kdo ví o nás i to,co mi sami ještě nevíme.

Tato úcta zakořenila v človíčkově srdci a začal jí nazývat vírou.