Chci tady dát ještě jeden příspěvek.
Osobně za sebe se chci omluvit (to je po způsobu světa)- to nestačí. Především prosím o odpuštění všechny, které jsem někdy- kdykoliv- od začátku výměny názorů s nimi, nebo v korespondenci, agresivně napadla. --- Chětla bych objasnit, že já osobně jsem to nemyslela až v tom významu agrese. Někdy to bylo to "překypění hrnce- papiňáku, kde se nějaký problém ve mně vařil až vybuchl". Odpusťte.
Nebo jsem byla netolerantní -nu, když pocítím nějaké ty trny a právě v době, kdy se do mne zabodnou, právě v době prožívané indisposice, napětí či úzkosti z dosud nevyřešených duchovně-duševních problémů, věřte že mi právě dobře není.
Jednak chci poprosit o odpuštění, jednak chci poprosit, aby jste mi i na to odpověděli. Třeba i takto: Sestro, takhle to nejde! - Nechovám v sobě nenávist, to už je díky našemu Pánu očištěno. Když pak ale někdo mlčí a neodpoví ani na prosbu o odpuštění, je to kámen úrazu. Víte, u nás doma byl zakázán hněv. Už pro samotný hněv jsem doma ve svém mládí obdržela trest ve formě "to si nesmíš dovolit", nebo "ať na mně nekřičí, já to nesnáším" - ano, beru to, že to druhého člověka zraní, nebo ho to vede i odmítnutí "agresora"- byť i přechodně. A u nás doma to navíc nebylo nikdy odpuštěno a byla jsem zařazena do kategorie vzpurných, ta projevená emoce byla natrvalo spojena se mnou jako člověkem. "Jsi jako táta, jdeš přes mrtvoly" slyšela jsem od mamky. Odmítla mne prostě. Ona mne také "dělila" - říkala: horní polovina tvého obličeje je tátova a spodní je moje. A protože jsem ji ráda měla, tím víc mně tohle zranilo. Já jí už odpustila. Svému otci také! --- Ale my jsme přece Boží rodina, nedržme v sobě hněv. Nemůžeme přece začít toho druhého ignorovat, odmítnout. Nenechávejme ho v odsouzení. Vždyť víte, že všechny tyhle vaše postoje nakonec ublíží i vám ....
A emoce nejsou zakázány. Pamatuji si i jeden příběh, kdy nějaký zraněný člověk snad i nadával Bohu -nepamatuji přesně - ale byl pouze projev jeho emocí a ten pastor to prostě pochopil - byl to výraz bolesti ... Mám k tomu také nějakou křesťanskou literaturu. Možná bych mohla časem nějaké ukázky z ní sem vložit. Např. Neil. T. Anderson, dnes už také starý pán, povolaný ke službě spoutaným, to velmi hezky objasňuje ve své knize "Vysvobození z pout". Ta kniha bude ve sborových knihovnách, nebo se možná ještě nechá i koupit, Stojí za to projít si ji.
PROSÍM, ODPUSŤTE. Mám vás ráda, a řekla bych, že čím dál tím víc, protože se vás více zapojuje do diskuzí - a jsem pro ně moc ráda, protože se vyjasní problémy, na které člověk sám nepřijde! Odevzdávám tenhle příspěvek našemu Pánu, vždyť On si přeje vidět nás v jednotě Ducha se sebou, s Otcem - a tím pádem i v naší vzájemné jednotě v Duchu Svatém .... Amen.