| Je psychiatrie stále tabu? |
Jsemzdravotní sestra, t.č. v plném invalidním důchodu. Od 17 let se léčím protzv. maniodepresivní psychózu. Toto onemocnění není nijak vzácné a je známé jižod starověku. Trpěla jím celá řada význačných osobností, jako např. abbéDobrovský nebo herec Miloš Kopecký.
Spočívá vestřídání stavů nadměrné aktivity (mánie) a útlumu (deprese). Vyžadujeceloživotní léčbu tzv. psychofarmaky. Jejich účelem je zmírnit tyto výkyvynálad a umožnit nemocnému pokud možno „normální“ způsob života. Naštěstív současné době již věda pokročila natolik, že jsou tyto léky účinné amají minimální vedlejší účinky.
Myslím, ževšichni dobře známe, co s námi dokáží udělat tzv. existenční starosti,rozvod či úmrtí blízké osoby. Žijeme v hektické době plné stresu, avšakstále je pro mnohé z nás pojem psychiatrie tabu. Kdo potřebuje psychiatra,je prostě blázen a kdo se léčí, snaží se to pokud možno utajit před svýmokolím. Naštěstí už i u nás vznikl na půdě Nadace Academia Medica Pragensisprojekt zaměřený svou činností na boj proti stigmatu a diskriminaciz důvodu psychiatrického onemocnění. Aktivity v rámci projektu jsouzacílené na pozitivní změny ve vnímání duševních chorob a psychiatrického oboruze strany veřejnosti a státní správy.
Stigmaspojené s duševními nemocemi vytváří začarovaný kruh odcizení adiskriminace pro ty, kteří již trpí těmito problémy. Může být i příčinousociální izolace, alkoholové či drogové závislosti, bezdomovectví, relapsů(návratů) nemoci a nadměrné hospitalizace. To vše snižuje naději na uzdravení ačasto vede ke ztrátě zaměstnání nebo trvalé invaliditě postiženého.
Přestože uži v Čechách vznikají různé občanské sdružení na podporu duševně nemocných,jako např. Fokus, Sympathea, Vida a další, jsou sociální podmínky nemocnýchstále neupokojivé. Především invalidní lidé trpí pocitem vykořenění, beznaděje,ztrátou sebeúcty a depresemi, které mohou skončit i sebevraždou. Pouzepřiměřená aktivita nemocných může přetnout bludný kruh relapsů a následnýchhospitalizací v léčebně.
Přestožejsem pracovala ve zdravotnictví, setkala jsem se i já osobně se stigmatemzpůsobeným psychickým onemocněním. Avšak po svých zkušenostech vím, ženeexistuje hranice mezi „normalitou“ a „bláznovstvím“. Každý z nás se můžeocitnout v situaci vyžadující psychiatrickou intervenci. Proto bych rádaoslovila vás všechny, kteří máte zájem o informaci v dané problematicenebo byste byli ochotni pomoci vybudovat v našem městě fungující programna podporu duševně nemocných. Nikdo z vás neví, kdy bude sám potřebovatpsychiatrickou pomoc, proto nebuďme k sobě lhostejní.
Kolínskýpress
J.D.
Občanské sdružení Šela (sdružení rodičů, přátel a příbuzných osobs psychosociálním handicapem