Asi měsíc jsme se s psychoterapeutkou a speciální pedagožkou Jarkou Novotnou domlouvaly, kdy a kde se sejdeme, až už jsem s rozhovorem nepočítala. A nakonec se uskutečnil tak nějak skoro bez přípravy, bez nahrávání, bez čaje i bez kávy a bez dlouhých úvodů.

Co jsou to emoce?

Pro psychologa jsou emoce, podobné jako řeč, myšlení, vnímání, temperament a pociťování částí lidské psychiky, tedy druhosignální nervové soustavy. Jde o citové vyjádření prožitku. Tento jev se uskutečňuje pouze u lidí. Zvířata v této úrovni emoce neznají. Reagují na podráždění jednoduše a nekomplikovaně, pouze v úrovni signálů. My umíme s emocemi zacházet. Když je prožíváme, víme o tom a umíme svůj stav vyhodnotit. To nás činí lidmi, přestože nás emoce mohou na čas ovládnout. Zvířata svůj citový stav, dá--li se to tak říct, nehodnotí, je to pro ně pouze signál, na který odpovídají dalším signálem: mně se děje v hlavě, že je tu cizí člověk, tak budu štěkat nebo ho sežeru.

Emoce, které vyjádříme nějakým projevem, jsou pro naše okolí signálem, že něco důležitého prožíváme. My lidé často emoce potlačujeme, abychom nebyli tak čitelní anebo zkrátka proto, že nás přemůže vlastní rozum. Nepláču pro hladové děti v Keni, protože už by mi nezbyly slzy na pronásledované křesťany v Súdánu. A tak nakonec pláču proto, že se teď aktuálně děje něco nepříjemného mně osobně. Jo, emoce, to je hodně složitá signalizace, to mi věřte.

K čemu jsou emoce dobré?

Třeba v mé praxi jsou hodně důležitým signálem. Proto, když přijde plačící nebo rozhněvaný člověk, neptám se ho, proč pláče nebo proč se hněvá. Dám mu prostě najevo, že vnímám jeho smutek nebo hněv, že jsem na příjmu. Když to pochopí, tak mu mohu pomoci, on začne spolupracovat. Kdybych se ho zeptala: Proč mi tu třískáte popelníkem o zeď, nebude docela určitě schopen zvládnout logickou odpověď, protože je v emočně vypjatém stavu, který mu to nedovolí. Když se zeptám: Proč pláčete, může to pro někoho být znamení, že mi to vadí, nebo může mít zakódováno, že pláč je ostuda, že se to nesmí atp.

Dají se emoce eliminovat?

Dají, ale nesmí se to přehánět.

I když vám někdo nadává?

Když jsem byla ve výcviku pro telefonickou krizovou intervenci, začal mi jeden volající nadávat. Nadával na všechno možné a za všechno jsem mohla podle všeho já. Měla jsem toho dost, tak jsem to začala ignorovat, přece nebudu poslouchat takové sprosťárny. Ale naše školitelka mi to potom vytkla s otázkou: Myslíte si, že ten člověk volal kvůli tomu, abyste ignorovala jeho prožívání?

V církvi se stane, že když má někdo emotivní záchvat, snažíme se ho odvést nebo řekneme, to sem nepatří.

Co je to emotivní záchvat v církvi?

To jsou třeba posluchači, kteří hulákají na kazatele, že špatně káže, nebo hulákají něco, o čem si myslí, že to teď hned potřebují všichni slyšet. Málokdy se takové emoční sdělení obejde bez invektiv nebo výčitek. Je to emoce, která zdánlivě vypadá jako duchovní prožitek, ale v podstatě třeba signalizuje, že se člověk cítí sám uprostřed shromáždění Božího lidu. Tím nechci říct, že takové projevy do církve patří nebo nepatří, tím chci říct, že něco signalizují. Ignorovat je nebo posílat člověka někam jinam, to nepotřebuje, to už zná.

Co když si s tím neumíme poradit?

I to je docela dobře možné, proto si tu povídáme, abychom se nebáli to učit. Víte, potlačené emoce chtějí někudy ven. Je hloupé, když se budu v církvi tvářit jako přítulná kočička a domů odejdu plná napětí a tam to odskáče manžel. To ale není jenom otázka církve. To je problém všech míst, kde jste společensky angažovaná, ale každého zajímá jen váš výkon, ne to, jestli se užíráte, jestli vás něco bolí nebo trápí. Když přijdete domů, musí to ven. To, že jste dvanáct hodin nikoho nezajímala, minimálně zamrzí. Po takové době už v člověku roste emoční napětí. Má to každý, kdo se cítí opomíjený nebo zraňovaný.

Jak tedy vytvořit prostředí, ve kterém se nebudeme bát emoce vyjádřit?

Pán Ježíš s plačícími neplakal, jen aby ukázal, že je kámoš, ale proto, že pro plačící měl naději. A pro ty, se kterými se radoval, pro ty měl ještě větší naději, protože věděl, že radost může být dokonalá. Předpokladem sdílení emocí je mít pro druhé naději.

A možnost vyjadřování emocí vychází z myšlenky, kde se dva nebo tři sejdou. Nejdřív musím dosáhnout toho, aby se lidé nebáli vyjadřovat emoce na skupince, kde jsou dva nebo tři. Pak se třeba nebudou bát projevit mezi deseti, mezi dvaceti lidmi a nakonec je nezaskočí ani sto lidí, pokud mezi nimi bude přijetí, a ne odsouzení. Je zajímavé, že na Poušti se nikdo za emoce nestydí. Můžeme si klást otázku - proč je to tedy v kostele tak uťápnuté? Odpověď je, aby se nám nerozsypala bohoslužba. Člověk by měl vědět, že když se mu zachce plakat nebo hněvat, nebude za to odsouzený. Samozřejmě nejde o to, že se mu zachce programově rozložit bohoslužbu. K tomu všemu patří moudrá láska. Kde není moudrost, je těžké nahradit ji karikaturou svobody.

Je v církvi zlost?

Ne, v mé církvi není hněv přípustný. V Ježíšově ano.

Proč?

Čistě ze společenských důvodů.

Že bychom si navzájem rvali vlasy?

Že lidé nejsou připravení na popouštění emocí. V naší církvi není zvykem, že by se kazatel za kazatelnou hněval, nebo že by se někdo příliš hlasitě smál nad tím, jak to všechno krásně funguje. Není to obvyklé. Třeba pár tisíc kilometrů východně to obvyklé je.

Souvisí to s naší českou povahou?

Asi hodně.

Takže by bylo náročné to měnit.

Já bych to nepředělávala, já bych se učila od Pána Ježíše. On je tichý a pokorného srdce, ale zároveň se raduje s radujícími, pláče s plačícími, hněvá se, když není církev v pořádku, dokonce i zastrašuje. Kdyby byla církev moudrá, využila by třeba i to, že dítě dupe nožičkou a vykřikuje své já, já, já. Všechno se dá využít pro jeho záchranu, pro jeho uplatnění, dokonce i pro jeho budoucí službu. Znovu opakuji, v přístupu k emočním projevům nesmí chybět moudrá láska. Optimální využití emocí je, že se budu zajímat o ten signál, budu se zajímat, proč to je, proč člověk reaguje tak, jak to není obvyklé.

Můžeme udělat nějaké resumé na závěr?

Emoce jsou signály, kterými člověk dává druhému člověku najevo, že se něco důležitého děje, ať s ním samotným nebo s jeho společenstvím. Dávejme na ně pozor a reagujme na ně. Nemáme-li moudrost, žádejme o ni. A nebojme se otevřít prostor pro emoce své i druhých. Je v tom určitá jistota přijetí i sebepřijetí. Kde je dovoleno plakat a zlobit se? Přece doma! Buďme v církvi jako doma, jako domov ji prezentujme i chraňme. Domov - to je přijetí i s chybami, i s emocemi. Na rozdíl od chyb nejsou emoce předmětem odpuštění. Prostě jsou. Umět je zvládat není otázkou profese, ale otázkou připravenosti a následování Krista. Budu-li následovat Ježíše, neznamená to, že budu umět nazpaměť odstavce z Kázání na hoře, ale že budu mít činnou víru. A Ježíš nás to naučí, on to umí.

Děkuji za rozhovor Al

kopírováno z křesťanského časopisu ,,Slovo a život"