Definicia hriechu vo svetle NZ

Rád bych upřesnil, že nemluvím o našem vnímání hříchu, které se liší. Mluvím o tom, že díky naší víře se liší to, co je pro nás hříchem. Pokud jednám v souladu se svou vírou, založenou na Slově, nehřeším. Pokud nejednám v souladu se svou vírou, založenou na Slově, hřeším.

Ládík dobře napsal, že v takovou chvíli Duch svatý zasahuje a upozorňuje/usvědčuje, že něco je špatně. 

Proto jsem dal i příklad s alkoholem, který jednak řeší hodně lidí a pak se to na něm dá i dobře ilustrovat. Ještě před několika lety jsem to považoval za hřích a netroufl bych si napít se piva. Dnes jasně vidím, že Bůh proti alkoholu jako takovému nic nemá, nelíbí se mu, když alkohol zneužíváme (časté opíjení), takže si s naprostým klidem dám u ohníčku pivo, abych spláchl mastnotu z opečeného buřta :-)

Záleží na tom, jestli se zde jedná o princip hříchu jako takového a nebo rozbor hřešení, kterého se dopouštějí křesťané.

Základním hříchem člověka je - nevěřit v Ježíše (Jan 16:9), a pokud definitivně odmítne oslovování Ducha svatého a podrží si takový hřích, tak se tento stává hříchem neodpustitelným (Mar.3:29). Toto třeba předváděli farizejové (Sk.7:51).

Co se týká křesťanského života, tak věřící se dopouštějí řady chyb ve svých způsobech jednání a  myšlení. Jde o podstatu neposlušnosti svému Bohu. Ale mají díky své víře dar pokání. Ježíš nás učí abychom v každodenní modlitbě prosili o odpuštění našich vin i sami odpouštěli druhým.

Přísloví 24:16 - Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane, svévolníci zaklopýtnou a zle končí.

Jakub 3:2 - Všichni přece mnoho chybujeme. Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo.

Ježíš spojil všechna původní Boží přikázání do pravých postojů víry a lásky, což plně zahrnuje veškerou Boží vůli pro náš život (1.Jana 3:23). To je pravé náboženství (Jakub 1:27).

Je ale rozdíl mezi běžným klopýtnutím a systematickou a dlouhodobou neposlušností křesťana, která může vést i k navracení se do světa a dokonce i k odpadnutí (2.Pet.2:20-22/Žid.6:4-6).

Typickými příklady jsou král Saul a Ezau. Mezi specifika jejich osudného hříchu patří i aktivní postavení se proti Bohu a jeho pomazaným. Saul chtěl zabít Davida a povraždil kněze, zlý Ezau chtěl zabít Jákoba a jeho pozdější snaha o nápravu nebyla už přijata (Žid.12:16,17). To je opravdu tragické.

Bible uvádí i další zajímavé hříšníky z Božího lidu, jako je král Šalomoun a marnotratný syn. Oba dva sešli z Božích cest a užívali si světských vášní plnými doušky. Šalomoun dokonce nedbal opakovaného Božího varování a spadl i do modloslužby. Rozdíl ale byl v tom, že základem jejich problému byly „pouze" tělesné vášně a nikoli náboženská pýcha a zlý charakter. Proto nepřišli o Boží očekávání jejich návratu v pokání.

Bůh nám dnes nic nijak nezakazuje, ale pokud děláme něco špatného co nás od Boha odvádí, tak Duch svatý v nás startuje do našeho svědomí a varuje nás, stejně tak jako potvrzuje i naše Boží jednání (Řím.9:1). Potom cítíme ve svém nitru zvláštní pocit, který nás usvědčuje. Pokud ale dlouhodobě nereagujeme na toto vedení Ducha, tak můžeme vůči němu otupět a dáváme prostor démonům, kteří nás začnou trápit a znejišťovat ve víře (1.Tim. 6:10). Nakonec Písmo samotné nám poskytuje dostatečnou orientaci pro správné chození po Božích cestách.